V neděli se probouzíme do krásného rána. V údolí řeky Tary kde bydlíme, se míchá sluníčko s mlhou. Posnídáme a po 10té hodině si jdeme oblíct výstroj na rafty. Dostáváme neopreny, neoprenové boty, vestu a helmu, já pak ještě na helmu přidávám gopro, ze zbytku gopro pásků si vyrábím držák na brýle, abych je někde neztratil.
V jedenáct hodin už pak nasedáme do starého VW Transporteru s raftem české výroby na střeše (robfin.cz) a vyrážíme podél řeky Tary až k našemu startu. Tam už potkáváme více raftových skupin. Nasedneme, na začátku cesty dostaneme malé školení, jak máme poslouchat našeho kapitána Obiho a už si to valíme. Kaňon řeky Tary je druhý největší na světě po Grand kaňonu, a je to krásná podívaná. Navíc jeho koryto odděluje dvě země, když šlápneme na levý břeh, jsme v Černé Hoře, a když na pravý, jsme v Bosně. Na raftu jede tedy kapitán, my 4 a Černohorsko americká rodina z Podgorice s kterou se dáváme do řeči o přestávce. Před polovinou raftování nám Obi navrhne, ať si skočíme do vody a zaplaveme. Nejdřív se nikomu nechce, ale pak do toho stejně všichni jdeme, voda je opravdu studená, kolem 12°C, asi jako ochlazovací bazének někde v sauně,spíš ještě o něco horší, ale to je možná proto, že se voda hýbe. Po pár minutách nás úplně pálí ruce a jdeme z vody ven. Nalezem na raft a Obi nám nabízí možnost skočit z cca 6-8m vysoké skály, toho využívá jen dcera rodiny, co jede s námi. Zastavujeme na bosenském břehu a jdeme se občerstvit, v nějakém potůčku tam chladí plechovky a flašky. Dáme si každý dvě rakije a jedem dál. Projíždět „rapids“ neboli peřeje, nás hodně baví, občas nás to krásně umeje. Když nejsou peřeje, Obi nám to zpestřuje válkou s ostatními rafty, stříkáme a sebe vodu pádlama, jednou i vystoupíme, proběhne válka, ze které odchází všichni úplně mokří, a pokračujem dál. Po dalších 7km zastavujeme pod mostem u našeho kempu Blue River Tara, odneseme raft a usedáme k obědu. Na oběd máme kuřecí polévku se zeleninou, talíř rajčat a rybu nebo zapékané hovězí. Špatné to není, ale žádný gurmánský zážitek taky ne, spíš lepší školní jídelna.
Po obědě sedáme do auta, tentokrát jedeme jen Superbem, a vyrážíme do Plužine, na nejdelší černohorský sjezd na laně (zip line) a ona je vlastně i ve světovém měřítku hodně dlouhá. Nejdelší na světě má 2200m, tato 1400m, a např. nejdelší česká má 220m. Zipline v plužine vede přes kaňon řeky Pivy, resp. přes Pivské jezero. Platíme každý 20 eur a jdeme na to. Je to celkem fajn zážitek, ale žádný velký adrenalin. Po krátkém nákupu a nahlédnutí do města Plužine vyrážíme do Durmitorského národního parku. Pořád stoupáme do kopce až do výšky 1950m, nahoře je pěkná zima, ale nádherná krajina, něco jako Irsko nebo Nový Zéland, vše je krásné a malebné, místy pastevci s kozami, prasaty, pastevečtí psi apod. K večeři už přijíždíme po tmě, navečeříme se a jdeme spát.
