Před pár měsíci se mi ozval pan Alex z Finska. Má 650i, coupe, předface, s údajným nájezdem 120tkm, dostal na nás doporučení a chtěl by pár rad ohledně svého auta. Po nějakém čase, co jsem mu s autem radil online, se rozhodl, že chce udělat servis svého auta jedině od nás. Prý nikde nenašel nikoho, kdo by těmto autům tolik rozuměl. Servisovat auto z Finska v Česku? To je přece nesmysl, určitě musí najít někoho i ve Finsku. Jenže vlastně ani v Česku nevím o nikom, kdo by komplexně tato auta servisoval. Většina mechaniků udělá jen nějakou část, a ještě v bůh ví jaké kvalitě. Pan Alex byl neoblomný a servis v Česku mu nešlo vymluvit. Nakonec jsem ho objednal na „prázdniny“. Uteklo pár měsíců a došla na něj řada, jdeme řešit dovoz auta k nám. Alex je sport endurance coach, trénuje sportovce, především cyklisty, a je ve svém oboru dobrý, takže je zvyklý překonávat výzvy. https://www.alexcohcoaching.com/

Varianta číslo jedna – převoz odtahovkou

Poptáváme různé přepravce, ale cenově u všech vychází dovoz přes 2000 eur a nevíme, jaké všemožné komplikace by mohly s převozem nastat.

Varianta číslo dva – tzv. zážitkový servis

Alex může přijet s autem po ose z Finska, pár dní zůstane v Česku a bude s námi na autě pracovat. To mu přinese nejen radost, ale i finanční úsporu.

Varianta číslo tři – pick-up servis

To je služba, kterou nabízíme všem našim zákazníkům, především těm, kteří to k nám mají stovky kilometrů. Auto si prostě vyzvedneme u zákazníka, případně mu ho rovnou vyměníme za náhradní vůz.

Alex nakonec nemá čas na zážitkový servis a volí pick-up service. Tohle je vážně výzva. Ale jak řekl pán z CarTecu: „Pro JaraXe není žádná výzva dost velká!“ (tímto ho zdravím) A měl pravdu. Ovšem musím brát v potaz můj zdravotní problém s kyčlemi a „předdovolenkovou“ únavou, a to trošku si cestu ulehčím – vezmu si s sebou pomocníka. Na WhatsAppu v naší skupině, kde jsem stále v kontaktu s pár nadšenci kolem aut, nadhodím nabídku výletu do Finska. Přihlásí se Matěj. Matěj je můj zákazník, má navíc taky 6er, jezdí od svých 19 let, je to mladý ucho, jenže se svými znalostmi a přehledem je mu spíš tak 40 let :D, takže ho bez váhání beru. Vytvořím opět skupinu na WhatsAppu, tentokrát s mojí sekretářkou (rozuměj manželkou), která se domluví s Alexem co a jak, zařídí letenky i hotel.

Pátek

Ráno klasicky nástup do práce, pátky jsou nejnáročnější dny. Mám násobně víc telefonů než jiné dny, dodělávají se auta, která se pak předávají přes víkend atd. Zabalím to o něco dřív, ale před třináctou hodinou nám stejně ještě přijede M5. Tu uskladníme do dílny, poschováváme další auta kvůli případným kroupám, které na víkend opět hlásí. Hned na to přijíždí Matěj ve svojí 645Ci, i tu mu schováme do dílny. A v cca 13:10 dorazil náš odvoz - Honza v 750Li. Přece na letiště nepojedeme v nějaké socce, nebo snad dokonce v nasce! Sednu si hezky dozadu, absence stolečku a Individual lampičky dost kazí dojem, ale nějak to teda přetrpím :D :D :D… A vzpomenu si, že jsou na světě taky lidi, co musí jezdit třeba v Superbu :D. Cesta do Krakova jde bez problémů, před Krakovem projedeme dvě mýtnice, platí se 2 x 15 zl. Podám Honzovi 100zl, ten zaplatí, otevře se závora a Honza vyrazí. „Co děláš?!“ řvu na něj, tak šlápne na brzdu a couvá zpět k závoře. „No, otevřela se závora tak jsem jel“, říká Honza. Asi chtěla paní „tringelt“ že otevřela závoru dřív, než vrátila peníze. Všechny nás to pobavilo. Mám takové tušení, že tento výlet bude vše, jen ne nudný. Cesta na letitě trvala něco přes dvě hodiny, těsně před cílem si ale ještě vystojíme kolonu. Stojíme, a přitom si užíváme parádní plane spotting, protože jde „spottovat“ přímo z auta. Letadla nám létají nad sedmou, sakra měli jsme jet šestkou v cabriu…

Na letišti si jako první dáme oběd, pak pokračujeme na security. Matějovi vyhodí deodorant, a navíc pípá na scanneru. Snad s tím klukem nebudou problémy. Security nám zabere 20 minut, naštěstí nemáme kufry, tak se nemusíme zdržovat s odbavením. Máme ještě víc jak hodinu času, takže se poflakujeme kolem gatů a prozkoumáváme letiště. Chceme dát pivo, točí tu Plzeň, ale 8 euro za pivo je moc (ještě se budeme divit). Nakonec kupujeme Saska vodku, příchuť lískový oříšek. Několik minut přemýšlíme co nám ta chuť připomíná…  A jooooo, vždyt přesně takhle chutná Monte jogurt! Takže pokud v obchodě nebudou mít pro vaše děti Monte jogurty, kupte jim Saska lískooříškovou vodku :D. V 18:10 otevřou náš gate, pasy nikdo nekontroluje, stačí boarding ticket. Dole pod gatem už čeká autobus, bohužel jsme pomalí, autobus už je plný a jede do letadla. Přistaví nám sice hned druhý, ale čekáme cca 15 min. První autobus se zdržel jen minutku, tam se čekalo je na naplnění autobusu, u druhého se nečeká na naplnění autobusu, ale na to, až budou odbaveni všichni cestující, další bus už nebude. Autobus s námi popojede odhadem tak 25 m a můžeme vystupovat u letadla. Přijde mi to docela vtipné, za 10 s bychom to došli pešky, ale bezpečnost je bezpečnost, kolem letadel nemůžou jen tak pobíhat cestující. Každopádně jakmile autobus zastaví po těch 25 metrech, oba zaráz vyprskneme smíchy :D. Nastupujeme do letadla, je to Airbus A319, registrace OH-LVH. Kdo neví, co je airbus A319, tak je to normálně okřídlená Karosa autobus, takové maličkaté letadýlko.

Sedíme v řadě 20, takže nastupujeme předními dveřmi. Řada 20 je přece někde vepředu, no a samozřejmě jdeme skoro až na konec letadla :D, okřídlená Karosa, no. Sezení máme ale perfektní, výhled na křídla je skvělý. Je tu malinko víc místa na nohy než u Airbusu A320 Ryanairu, není potřeba být úplně zlomený. Letadlo nemá žádný ICE (palubní entertainment), ale nabízí tam nějakou WI-FI, ke které se připojíme a vidíme info o letu, jídle, co si můžeme objednat, atd. Nabízí nám i internet, předpokládám, že to bude raketa. Ale není.  Nižší rychlost stojí 6 eur na celý let, větší asi kolem 20-ti eur. Otestuju internet za těch 6 eur. Místy má výpadky, ale vesměs to funguje dobře. Bohužel jsem zapomněl zkusit traceroute, abych zjistil, jestli to jede přes Starlink nebo ne. Beztak jo. Musk už nabízí docela velký sortiment pro letadla, lodě, karavany atd. Matěj je můj zákazník a já se rád k zákazníkům chovám s úctou a slušně, a netykám si s každým, kdo přijede, jenže ten kdo se mnou jede na takový výlet, to už je povinnost si tykat, a tak, stejně jako s Vojtou cestou do Španělska (viz blog Španělsko), jsme si potykali v jedenácti kilometrech, s Matějem jsme si potykali dokonce ve dvanácti kilometrech nadmořské výšky. Během letu obdivujeme maličká políčka v Polsku a hodně lesů, i když u nás už letos taky platí největší výměra jednoho pole 30 hektarů. Najednou přistáváme v Helsinkách, a hledíme jak puk, to hlavní město je vlastně les, les plný domů. To nejsou Helsinky, ale vlastně HLESinky!

Přistání je krásně hladké, na gatu jsme za chvilku a už nás čeká autobus. Při výstupu krásně hučí APUčko našeho Airbusu (kdo nezná, najděte si Airbus APU), tyhle technické věci si člověk při cestování náramně vychutná. V autobuse nás osloví starší paní ze Slovenska. Letí za dětmi do Helsinek, je tu poprvé, a je zmatená a dezorientovaná, rádi jí pomůžeme na letiště najít rodinu. Ptá se nás, jestli jsme tam na výletě. Ne, ne, jsme tu pracovně. Na jak dlouho? Na jeden den! „To je nějaká krátká pracovní cesta“, diví se paní. Ano, jedeme vyzvednout auto na servis. Paní nechápe, proč by někdo z Finska servisoval auto v Česku. No, tohle nemá cenu vysvětlovat. Najdeme její rodinu, rozloučíme se a mizíme ven z letiště. Fuj to je zima! Je asi 18 °C, po tom krásném teplém počasí v Česku je to hrůza. Před letem se mě pan Alex ptal, jestli mě může vyzvednout v BMW i3, říkám jasně, jinak by prý mohl přijet Toyotou. Ne, ne, žádný Toyoty, pane! Teda pokud to není Supra. Což není. „Dobrá volba“, potvrdí nám Alex. Naskočím do i3 dozadu, hlavně ať jsme rychle v autě, blokujeme totiž provoz, tak nebudu teď Matějovi vysvětlovat, jak se to otevírá. Než ovšem stihnu zavřít dveře, Matěj už má přední zavřené. „Otevři ty dveře! První se musí zavřít zadní.“ Alex nás zaveze na hotel. Máme zaplacené dvě noci v hotelu Matts v Espoo, což je už jiné město, ale navazuje na Helsinky. 

Hotel je krásný, a není to ani tak drahé na Finské poměry, 2 noci pro dva lidi se snídání vyšly na 202 euro (cca 5000 Kč). Při vystupování z auta máme konečně čas si s Alexem alespoň podat ruku. Hodíme věci na pokoj a jdeme na pivko. Po cca 5 min procházce dojdeme k baru a objednáme pivo. 12 euro! To bude asi nějaká „permanentka jako systém vypij, co můžeš“, tak ne, je to cena za jeden půllitr piva. Když Alexovi řeknu, že u nás na vesnici stojí jedno pivo 1 euro, tak nechápe. Alex mi nabízí „Fischermans friend“ bonbony, to je můj člověk. Ptám se, jestli má příchuť Salmiak, vím že tady to jedou ve velkým, on je ale nemá rád. Slyší nás starší barmanka a hned nabízí lakrisalové pastilky, je to hodně podobné salmiaku a dávají to tam i do vodky. https://en.wikipedia.org/wiki/Lakrisal. Každý rok tu prý umře několik lidí, sežerou hromadu balení lakrisalu a otráví se předávkováním solí. Ještě víc lidí tu zemře na otravu alkoholem, Finové prý nemají gen, který by jim bránil v čas přestat pít. Pivo si beru na zahrádku, ale už na mě něco huláká Alex: „Are you crazy? Police can see you!“ Aha, tady je vlastně nějaká prohibice a venku se nesmí pít alkohol. Dopijeme si to jedno pivo a půjdeme. Při představě, že dáme každý obvyklých 5 kousků, a Alexe to vyjde jako přetěsnění motoru N62, to jedno musí stačit. Je skoro půlnoc a odcházíme na hotel, sakra, jakto že je ještě světlo? No jo, vždyť jsme na severu, tma se udělá až po půlnoci. Před dvěma týdny prý nebyla tma vůbec, v zimě je zase prý pár dní světlo jen 2 hodiny denně, to by mě trefilo.

Rozloučíme se s Alexem, ten usedá do i3 a mizí a my s Matějem dáme ještě jedno plechovkový a uleháme k zaslouženému spánku.

Sobota

Plán je vstát někdy kolem sedmé hodiny, od sedmi třiceti je snídaně, takže ať jsem tam hned brzo po otevření. Jenže jsme z pátečního cestování nějak zmožení a vstáváme až před devátou a co nejdřív vyrážíme na snídani. Výběr jídla je dobrý, přece jen je to velký hotel. Jen to kafe je fakt tragédie, chutná to spíš jak vyjetý olej z automatické převodovky, a ne jak kafe.

Po snídani jdeme rovnou na metro, snad to nebude moc daleko. Ovšem vzdálenost metra od hotelu nás překvapí :D.

V metru nastudujeme plánek, po pražském, vídeňském a dalších, kde jsem jezdil, je to helsinské asi nejjednodušší. Hned chápeme, jaký lístek potřebujeme. Kupujeme celodenní lístek do zóny A a B, tedy z Espoo kde jsme my, do Helsinek. Vystoupíme v centru, a jdeme se porozhlédnout po okolí, třeba kostel tady vypadá jako květináč J Architektura je o dost jiná než u nás, a je to tu takové severské. Všude je velmi čisto, bude v tom určitě jednak morálka lidí ale taky to, že ve Finsku jsou obrovské daně, z těch se pak platí státní správa, a tak se na ničem moc nešetří. I to metro bylo jako nové.

 To samé platí o každé výloze, čistota a přehlednost je tu na prvním místě. V Česku je ve výloze obvykle spousta reklam a vše je dost nepřehledné, tento styl se mi libí mnohem víc.  Přes park dojdeme až k Market square, kde může člověk nejen koupit finské výrobky nebo třeba kožešiny, ale taky je tu spousta stánků, kde se smaží různé druhy ryb. Na ryby mám alergii, takže je vůbec nejím a taky mi většinou dost smrdí, a když pak člověk přijde na rybí trh, to teprve smrdí jak bolavá noha, tady je všechno krásně voní. Ukecávám Matěje, ať si nějakou rybu dá, ale nepovede se mi to J

 Ačkoliv je sobota, pan Alex musí pracovat, takže máme čas. Zaplatíme si okružní cestu lodí kolem Helsinek, delší tour 1,5 hodiny za 25 euro na osobu. Helsinky nejsou totiž jen na pevnině ale taky na spoustě malých ostrůvků, vidíme třeba ostrovy, kde je pevnost, nebo malý ostrůvek kde stojí jen sauna. Tam si přijedete na lodičce, zatopíte si v kamnech, vysaunujete se, skočíte do moře se ochladit, a pak si zase na lodičce odjedete, prostě jiný svět. Doufám, že se Alex objedná na servis i někdy v zimě, i když něco mi říká, že by nemusel být poslední zákazník z Finska, co u nás bude chtít servisovat, a tu jejich saunu si někdy vyzkoušíme. Po „boat tour“ jdeme zase zpět do centra. Zaujme nás italská restaurace, pizza tu stojí 20 euro, pasta taky tak nějak. To je peněz sakra. Jdeme dál a potkáme bufet, „all you can eat only 15 euro“, tak to je pecka. O těch bufetech mluvil i Alex, tak tam jdeme. Zaplatíme 15 euro, dostaneme kelímky na pití a hurá na ty stovky dobrotek. Houby stovky, jediný co tu mají je asi 5 druhů předpřipravených pizz, nějaké masové koule a hranolky, pak nějaká zelenina a nazdar. Sakra, tak to bylo mnohem lepší si přidat těch 5 euro a najíst se v té italské restauraci. Tady člověk jasně vidí, že levnější věci nejsou obvykle lepší. Bufet Rox pojmenováváme „plničkou žaludků“, to je fakt dobré jen pro někoho, kdo toho chce strašně moc sníst za co nejméně peněz.

Sedáme na metro a jedeme zpět k hotelu, tam už nás čeká Alex v i3. Zajdeme do místního supermarketu na kafe a zákusek. Konečně slušné kafe, i když pořád nic extra. Pokecáme o autech, životě a objednáme trajekt na zítra. Sedneme do i3. Tentokrát jedu vepředu a kochám se Finskem. Jedeme k Alexovi domů, je to dalších 25 kilometrů na západ od Espoo. Alex nám ukáže svoji pracovnu, má tam krásná závodní a časovkářská kola a nějaké trenažéry. Pak nás pozve na kafe domů, kde poznáváme jeho ženu a psa. Vypijeme několik dalších káv. Alex mi předává připravenou plnou moc k převozu šestky na servis. No nic, už je hodně hodin, zítra nás čeká cesta domů a je třeba být ready. Jdeme k šestce. Sakra, tam jsou dvacítky? No tak to bude pekelná cesta. Jo a taky je tam snížený podvozek, sakra. Do čeho jsem se nechal uvrtat. Nastartuju a všechno začne dunět. „No tam nejsou koncový tlumiče…“ Ach jo, a navíc to má základní sedačky.

Alexovi hned řeknu, že ta šestka, neboli „sixer“ jak tomu on říká, není dobrá. Jinak ale říkal, že tam něco smrdí v interiéru, asi nějaká ztuchlina. Paráda. Když po 20 minutách dojedeme k hotelu, natočím mu celkem dlouhou hlasovku, co jsem zatím zjistil. Verdikt je, jak mnozí dobře znáte: „Najdi skálu, hoď to tam, jen musíš doufat, že se to tam ještě vleze, už jsem tam poslal docela dost X5tek“. Ta seštka je hrozná, základní židličky, malá navigace, tady by si člověk řekl, k čemu potřebuju velkou, vždyť dneska všichni jezdí podle Waze, ale tam je i o dost horší radiotuner, není dvoutunerový, ale jednotunerový a neumí sám hledat stanice, takže člověk musí každých cca 100 km udělat „autostore“ a pak procházet ty autostore stanice. No prostě shit. Na druhou stranu poctivých 120 tkm… A ten „smrad“, jak říkal Alex, není smrad. Přesně si pamatuju, když jsem v roce 2004 řídil šestku poprvé a přesně takto „voněla“, to auto je jak nové. Takže už se mi v hlavě rýsuje plán, jak tam půjdou jiné sedačky, CIC, kožený tunel, možná HUD, Logic nebo Individual Audiosystem, a to, co by se u běžné šestky narvalo do stavu, se tady narve do výbavy. Uvidíme po prohlídce, co tam najdeme. Každopádně ve Finsku stejně lepší šestky nejsou a přivést z jiné země není moc ani levné, ani jednouché skrz registraci ve Finsku. Tak tu skálu nakonec zatím necháme je pro ty X5ky a jiná zbídačelá BMW.

Večer dáme s Matějem jedno plechovkový a zalehneme. Matěj mi ještě na youtube ukazuje nějakýho borce, co koupil celej důl a předělává ho na bydlení, na to se budu muset někdy podívat. Oba ležíme na posteli, a střídavě se vždycky rozsvítí jednomu nebo druhému mobil. Už je to asi ta hodina a děje se to furt: „Sakra, ty taky nemůžeš spát?“, říkám. „Jo, to bude asi tím posunem času a tím jak je pozdě tma“, odvětil Matěj. „Jááááá už víííím, to je tím, jak nás Alex nalil tím kafem!“, došlo mi. Nakonec usneme asi tak ve dvě ráno, to budeme teda výborně vyspaní na cestu.

Neděle

Budík mám nastavený na 5:00 ráno, jenže na pondělí :D (idiot). Naštěstí to jistí Matějův budík, cca v 5:20 se nám povede se vyhrabat z pokoje, na recepci uděláme rychlý check-out a vyzvedneme snídaňové balíčky. Dostáváme toast, banán, pár bonbonů a jogurt v papírovem kelímku, k jogurtu není žádná lžička a hrozí, že to bude po celé „sixer“, tak ten bohužel radši rovnou vyhodíme. „Vruuuum“ ten zvuk startu osmiválce bez koncových tlumičů nás nabudí na celý den.

V neděli ráno snad moc provoz nebude, ale na Alexovo doporučení si dáme časovou rezervu na dojezd na trajekt. No, bylo to zbytečné, jsme tam za 15 min. J Cca hodinu nám trvá nalodění. Najíždíme do horního patra trajektu Megastar a parkujeme „sixer“ zhruba uprostřed trajektu. Pak se poflakujeme po trajektu. Kdyby někdo zalepil okna, tak si budeme myslet, že jsme někde v obchoďáku a rozhodně ne na trajektu. V 7:30 trajekt startuje. Během plavby ho celý prozkoumáme, Matěj si koupí velkou flašku pravého šampaňského za krásných 60 euro, na oslavu bakalářky se to prý bude náramně hodit.

Moře je klidné a plavba nejde vůbec cítit, jediné, co člověk cítí, jsou jemné vibrace v podlaze od nízkootáčkového motoru. Překvapuje nás pohon na LNG. Když jede takto velký trajekt, většinou to vypadá jako když hoří dům, obrovský hustý dým, tady ale nejde z komínků prakticky nic. Kdo je technický typ, rád si nastuduje. https://en.wikipedia.org/wiki/MS_Megastar

Před půl desátou se blížíme do přístavu a už nás volají k autům. „Jé, to budeme sedět aspoň půl hodiny v autě, než se vylodíme“, říkáme si. Ale než si stihneme rozmístit nákup po autě a nachystat si do dveří zásobu „fišrmenfrendů“ tak se otevírají přední vrata a my vyjíždíme. To je fofr! Přijíždíme do estonského Tallinu, tady nás navigace vede přes nějaké malinké uličky, samý retardér. Ten podvozek na těch 20kách nám to dává patřičně sežrat. Za chvilku už jsme z Tallinu pryč a pokračujeme dál. Ovšem cesta je peklo. Přes ty tři pobaltské země je to jen 700 km, ale po rovné okresce. Přesně vím, jak ta cesta vznikla, přijel buldozer, zařadili kvalt a až to za pár týdnů projel, tak to celé jen vyasfaltovali. Jedete po rovné okresce pořád 100 km/h mezi osobáky i kamiony. Žádné kopečky, žádné zatáčky, žádné rozptýlení, a sebemenší nepozornost vás táhne do protisměru, kde by to byl okamžitý čelní střet s kamionem. Ke konci Estonska dostanu hlad, zastavujeme na benzínce, tankujeme, trošku nám trvá než pochopíme, jak stojan funguje.  Vystřídáme se s Matějem a já si jdu sníst své „Pad Thai kuře“ , co nám Alex koupil. Je fakt dobré, sním sotva polovinu a jsme u hranic, kde nás staví lotyšská policie i s celníky.

„Kontrola dokladů“, říká policista.

„Jasně, tady to máte“, podáváme jim oba občanky, pasy, Matěj pak i řidičák.

„Papíry od auta?“, pokračuje policista.

„No tak ty nemáme, ve Finsku mají evidenci vozidel pouze elektronicky a nemají žádné techničáky“, hlásíme mu.

„No tak to chceme elektronicky!!!“, trvá si na svém.

Honem píšu Alexovi, ať mi to pošle. Bohužel není moc signál, snad mu zpráva dojde.

„Kam to auto vezete?“, zjišťuje zatím celník.

„Na servis do Česka. Jsem mechanik, co se na tyto auta specializuje a jsem docela vyhlášený“, ukazuju mu hned svoji firemní FB stránku, ale celníka zajímá něco úplně jiného.

„Co se na tom autě bude opravovat?“, ptá se.

„Taková celková renovace do TOP stavu“, odpovídám.

„Vždyť je to nové auto!“, namítá.

Sakra, no jo, to auto má fungl nová kola, je komplet po strojním leštění s keramikou a vypadá fakt jak nové, a já mu řeknu, že jde na renovaci, taky jsem mu mohl říct něco jiného. Začíná brutální šťára, komplet nám vše prolezou, rozbalí chipsy, otevírají batohy, všechny přihrádky, podlahu kufru, rozbalují ručníky, prostě vše. Auto zkontrolovali, fet nikde.  

A my stále nemáme od Alexe papíry, WhatsApp stále načítá a načítá. „No asi půjdeme sedět“, oznámím Matějovi. Už ani nejsem ve stresu, jsem ze svých cest a od svých zákazníků zvyklý na všechno možné i nemožné a nic mě nerozhodí, takže spíš jen přemýšlím, co si do „jailu“ vezmu, co nechám v autě, jak ho zabezpečím apod.

Nakonec jdu za celníkem: „Prosím vás, mně se to furt nestahuje, máte internet?“

„No mám“, odvětí.

„Tak mi prosím udělejte hotspot, já se na vás připojím a stáhnu ten techničák“, prosím ho.

Celník vidí, že to asi jako myslím vážně, tak nakonec zapne hotspot, dám mi heslo a napojím se na jeho internet. A už mi skáčou fotky Alexova techničáku. Předávám telefon celníkům, ať si tím prolistují. Vypadá to, že je vše v pořádku, celník „svajpne“ na poslední fotku a WhatsApp skočí zpět do komunikace, kde je po ofoceném techničáku poslední zpráva od Alexe „Assholez“. Celník se hned začne rozčilovat, co to jako je, proč píše, že jsou čuráci?! Říkám, že pán nejspíš nemá rád policii, já s tím ale nemám problém, jsem rád, že nás někdo zkontroluje a víme, že pán přes nás nic nepašuje. Nasranost je na něm ale pořád vidět, musím to nějak ukecat.

„Já se ani nedivím, že to pán chce servisovat v Česku, vždyť v tom Finsku stojí pivo 12 euro v hospodě a chutná jak voda!“, snažím se situaci odhlečit.

„No u nás v Lotyšsku stojí pivo 5 euro a pokračuje větou: „Aj lajk ček bír“.

„Jeeees, ček bír is gůd and kosts 1 jůro in máj vilidž“.

„1 euro?!!!“

„Yes, you can buy beer for one euro, but usual price is about one fifty. You should come visit!

Zvu celníka na naše dobré a levné pivo a ještě mu vysvětlím, že stojí často míň jak voda. Kontrola končí, sedáme do auta a vyrážíme „Tys to dobře ukecal“, povídá Matěj. Směju se :D.

Hned jsem si vzpomněl na pána z CarTecu, jak říkal, že pro JaraXe není žádná výzva dost velká.

Tak zase jdeme pohnout s tou cestou, občas je mezi stromy vidět moře. Co nás překvapuje je to, že nejčastější BMW je tu určitě E65, těch tu fakt jezdí mraky, i různé Individuály apod., asi sem musíme víc jezdit pro auta, i když budou asi podobně zbídačelá jako ta česká.

Matěj má luxusní spotřebu, jede pod 8 litrů, a celková spotřeba za cestu včetně dlouhého stání na volnoběh u trajektu apod je 9.1 l. To jde na pětilitr. Ta N62 je fakt dokonalý motor. Alex nám píše, že jsme mu rozbili motor, když nebereme palivo. Píšu mu, že se střídáme a že to hned opravím. Alex píše „now it goes to 11“, „or 16“ odepíše mu moje žena. Za chvilku mu posílám fotku, kde svítí „14,3l“. „Put Matěj back“ ,:D zase se všichni smějeme. Vyzkoušíme, jestli na „sixer“ správně funguje omezovač, pošleme mu video a Alex hned nadává, že je motor před servisem. „No tak proto se musí pořádně vyzkoušet“. Zbytek Polska je už pohoda, většinou dálnice, občas okreska. Na konci Polska zase dotankujeme, spotřeba je skoro dvojnásobná, ale taky jedeme skoro 2x tak rychle. Nejhorší jsou pak zvlněné úseky kolem Gliwic, mlátí to se mnou víc jak v Dakarském kamionu s Martinem Macíkem, budeme muset s tím podvozkem něco udělat. Cestou nás provází dva songy, které si náležitě užíváme.

Celou cestu ovšem trpíme díky malé výbavě 6er, ty základní sedačky jsou peklo. NIKDY si nekupujte 6er se základníma sedačkama, jsou tvrdé jako prase (proti těm sportovním), nemají žádné boční vedení, prostě katastrofa.

Stejně tak rádio, kde musí člověk dělat furt ten autostore, i když stejně je nejlepší si dodělat CIC, ať je tam M-ASK nebo to šílené CCC. Komu ukážeme CIC, tomu ho obvykle rovnou doděláme. Stejně tak nám moc chybí logic. No vidím, že tady bude Alex platit za výbavu víc jak za servis. Úplně to vidím, Individual audiosystem, HUD, CIC, softclose, sedačky, alcantara a bude to dobré auto. V 1:53 dojíždíme do JaraXova s následujícím výsledkem: celkový čas cesty 21 hod, celkový čas za volantem 17:03 h, ujeto 1496 km, průměrná rychlost 94,3 km/h, průměrná spotřeba 9.5 l/100 km.

Matěj skočí do své 645Ci s větší výbavou, sedne do sportovních sedaček a ozve se spokojené „ááá“. Já si dám jedno plzeňský na dobrou noc, ráno pak jen zkontroluju telefon, že Matěj v pořádku dojel posledních 250 km domů. Hezký výlet to byl, teď už jen dát „sixer“ pořádně do pucu.

A jak to viděl Matěj?

Mám zde takový svůj menší report a srovnání k akci Operation Finland.

Začnu samotnou cestou a místy, kde jsme byli. Cestou do Krakowa na letiště jsem se poprvé svezl benzínovou E65, což byl sám o sobě příjemný zážitek pro porovnání, ta V8 (odlišná svým opravdu jemným chodem k 6er), kůže club, EDC a L7 z toho dělají úplně jiné auto. Na letišti vše probíhalo hladce, až na vyhozený deodorant a bezvýznamnou kontrolu u rámu :D Okřídlený autobus typu A319 od Finnairu měl pohodlné sedačky, jediný problém byl s místem na nohy, delší se vejdou jen tak tak. Po naprosto perfektním přistání v Helsinkách jsme vystoupili do trochu jiného světa. Všude kolem nebyl skoro nikdo v dohledu, a celé město s jeho okolím bylo proloženo lesy, severskou přírodou. Zároveň jsme se setkali s čistotou, ochotnými lidmi, a v neposlední řadě s velmi pohostinným majitelem 6er. Cestou na hotel jsem se poprvé svezl v BMW i3, což mi přijde jako auto do města super, při vyšších rychlostech už je ovšem problém s velkým hlukem v interiéru (kolem 100 km/h není slyšet ze zadních sedadel, co se děje vepředu, to bylo zklamání). Samotný hotel byl téměř bez chyby, jediné mínus lze udělit za saunu pouze od 19:00 do 21:00, ostuda :(. V Helsinkách se mi jinak líbilo, mají to tam takové na úrovni by se dalo říct, náš plat by tam vydržel ale vzhledem k cenám tak na dva týdny. Cesta zpět pak probíhala také v poklidu (až na tu jednu pohraniční šťáru :D), prakticky stále rovně a rovně, teprve v Polsku bylo trochu rychlostní zábavy na dálnici.

Nyní už k samotné 650i, kterou zde již všichni viděli (zároveň budu rovnou srovnávat pak se svojí 645Ci).

Na úvod řeknu hned první a nejdůležitější věc, NIKDY!! nedělejte z 6er za pomoci úprav sportovní auto, kazí to charakter, je to zkrátka GT, a tak to i vždy zůstane. Další veledůležitou věcí je, NIKDY!! nekupovat BMW s nulovou či minimální výbavou, byla na výběr z jistých důvodů. Ze základních sedadel mám fest prosezený zadek ještě teď, malý idrive má pouze manuální ladění rádia, což je v praxi nepoužitelné, zároveň chybí navigace, a L7 je také pro správný požitek must have, v 6er to jinak zní, jako by měl za sedadlem člověk odhlučněnou akustickou stěnu. Úpravy v podobě sportovního odpružení (nepruží :)), R20 “Alpina” kol, podložek, a odstraněných zadních tlumičů výfuku není na dlouhé cesty ideál, auto se při přejíždění z pruhu vlnilo po celé silnici, naprosto chyběla ta jistota a přesná komunikace jako mám u svojí 6er, která má nyní navíc zadní gumy čekající na výměnu. Na boulích v Polsku jsme málem bouchali hlavou o stropnici. Výfuk byl chvíli sranda, hlasitost OK, pak ovšem duněl hluboce od podlahy, a byl to zralý bolehlav. Motor 50i více táhne od nižších otáček, a celkově vyzýval ke sportovnější jízdě, oproti té 45Ci to je znát. Naopak při nižších rychlostech se hladkostí a chodem 45Ci vyrovnat nemohl. Na “vyblbnutí” se mi líbil, pro můj styl jízdy ale preferuji rozhodně svoji 645Ci. I převodovka byla mnohem víc cukavá a surovější u 50i. Výfuk navíc sváděl k lumpárnám :) Po přesednutí v Žerotíně do svojí 6er jsem si přišel jako v ráji, sportovní sedadla byla v tu chvíli jako obláček na nebi, standardní podvozek se zdál pomalu jako vzduchový, a L7 hrál fantasticky, tam mi došel ten obrovský rozdíl ve výbavě, neměnil bych. Odezva na plyn rychlejší, převodovka není cítit, motor i při nižších rychlostech jede hladce a přesně, příjemný zvuk V8 v interiéru, o tom má být dle mého 6er zážitek. (Srovnávám zde auto po kompletním generálním servisu, a auto před servisem, takže to taky třeba brát v potaz).

V neposlední řadě chci ještě jednou přede všemi poděkovat JaraXovi za nezapomenutelný zážitek.

Fotogalerie