Jelikož jezdit na Lefkadu je sice dokonalé, ale už trošku stereotyp, letos jsem zkusil něco jiného. Ozval se mi kamarád a zákazník Vašek jestli nepojedeme do Albánie atd. No a jelikož žena se zbytek rodiny skrz prcka nemůžou, uděláme letos pánskou jízdu.
Je sobota, vstávám něco po třetí hodině, skočím do sedmy a vyrážím pro Honzu, kterého nabírám u Přerova, vezmem to na dálnici směr Kroměříž, u Vyškova zastavujem na Molu a do minuty přijíždí Superb 1,8T LPG s Vaškem a Radkem. Rozdáme si vysílačky a dále už pokračujeme společně.
Česko uběhne jak voda, na Slovensku nás chytne pořádnej slejvák, prší jako z konve, tankujeme v Malackách oba LPG. Přijíždíme do Maďarska, Vašek jde kupovat dálniční známku, ode mě dostává nadáno, že si to nekoupil po internetu, ale prý v 3.tím okénku je to hned. Houby, čekáme čtvrthodiny, než přijde na řadu a hurá do Maďarska. Maďarsko je hodně volné, žádné kolony, zdržení, provoz malý, od Budapešti už pak letíme jak draci, silnice úplně prázdná.
Hranice Maďarsko Chorvatsko v pohodě, už to sjednotili do jedné budky, v Chorvatsku natankujeme 10l plynu ať prodloužíme dojezd a vezmeme pak levný plyn v Bosně. Superb má mnohem menší dojezd, tak bere plnou.
Hranice
Když přijedeme do Bosny a Hercegoviny, je to úplně jiný svět, mešity, všude kolem cest se něco peče, buď grilujou kuřata, nebo nějaké jehňata, těch je nejvíc, je to opravdu na každém kroku, někde pečou třeba 4 zaráz. Vašek nám tvrdí, že se tam pečou selata, ale sele jsme nikde neviděli a v muslimské zemi ho asi moc čekat nemůžeme. Nakonec si nedáme ani to jehně, jelikož buď nejsou dopečená, nebo už ho mají v takové výloze na kousky a nevypadá to moc vábně. Stavíme se v supermarketu, koupíme nějaké dobrotky a piva a jedem dál. Všude kolem cest jsou také stánky se zeleninou, nádherný papriky, melouny atd. Kupujem pár paprik, rajčat, hrušky atd na svačinku.
Když už jsme v Bosně tak si říkáme, že nesmíme vynechat Sarajevo, resp. zbytky po ZOH 1984 zničené válkou. Cestou na horu kde můstky jsou jedem „ecce homo“ opravdu krásné zatáčky a poměrně hodně dlouhá „trať“, to si užíváme. Když vidím, jak nám pořád bliká DSC a Superba jak se vlní jak had, vzpomínám na Monču a Vlastíka jak by jim bylo strašně zle. Naši spolujezdci to ale zvládaj na výbornou. Skokanské můstky jsou obrovské a celé to chátrá, ale zase v jedné budce jede alespoň občerstvení, všude je spousta piknikujících lidí, my radši mimo cestičky nechodíme, prý jsou občas někde ještě miny. Na parkovišti nás zdraví rodina nějakého diplomata z Česka. Pak ještě potkáváme „zlínskou“ Fabii. Kousek dál od skokanských můstků je pak rozstřílený hotel, ten si prolezeme odspoda až nahoru, dřív to muselo být krásné.
V jednom údolí po cestě směr Montenegro byla spadená skála na cestu, celkem pěkný pohled, ještě že tam teče řeka, do které to můžou naházet J. Občas potkáváme Bosenské hochy, jak opravují cesty, nazýváme to „horké lopaty“. Nikdo nemá vesty, náhodně se motají po silnici, a je třeba dávat pozor, abychom jim nepřejeli nohy. Posledních cca 20km z městečka Foča na hranice jedem po cestě kde zmizí asfaltový povrch a střídá se šotolina se zbytky asfaltu, kterých jsou ale velké díry, takže šotolina vede. Radek si užívá jízdní styl rallye, ale sedma letí za ním, naštěstí má podvozkové rezervy takže nakonec není ani potřeba režim Sport, i když o něm uvažujeme. Celkově Radek superba moc nešetřil a letěl jako blázen, měl pár krizovek, ale všecko zvládl, takže to má asi trochu v rukách. Celou cestu jsme si hodně užili, sice je škoda že nejeli taky sedmou, když jedou dvě sedmy, tak jak jsme byli loni s kawamanem, všichni jim hned uhýbájí a jízda je taková dynamičtější, ale Radek se ani se Superbem nenechal zahanbit.
Když projedeme hranice na přechodu Štěpán polje, za přechodem hned následuje starý most s prkny, které už místy chybí a pod sedmou pěkně pracujou.
Ubytováváme se v Blue Tara River. Dáme si večeři, nějaké špízy, steaky, pivka, rakiju a jdeme spát.